Villonská balada
M. S.
A znám radost i smutek,
vždyť to hold náš život jest
a znám úsměv i dotek,
co silných citů je zvět.
Po štěstí smůla přijde,
zas obrátí vše vzhůru,
slza z oka vyjde,
zvlažit tu suchou půdu.
Tím vším si v životě projdu.
Lehnu na studenou zem,
vítr nese libý zpěv,
který přinesen až sem,
v žilách mi rozvíří krev,
však nehnu se, dál ležím,
na volání dál nedbám
a vytrvale věřím,
že mé štěstí si najdu.
Tím vším si v životě projdu.
Po štěstí však musím vstát,
vždyť bloudí světem ztracené,
cestou se však budu ptát,
viděli-li samotné,
to moje smutné štěstí.
Až chytnu ho, nepustím,
bránit ho budu svou pěstí,
sám už do pekla nesejdu.
Tím vším si v životě projdu.
Však bude nám dobře,
vždyť spolu už jsme navždy,
štěstí dveře otevře,
dvě postavy tam vešly.
Tím vším si v životě projdu.